Liebster award

5. září 2014 v 16:02



ATkže chtěla bych srdečně poděkovat za nominaci klusalkov.blog.cz , protože tento blog i u mě padl v zapomnění a toto mi jej přimomělo. NUže k věci:

11 věcí o mě:

1.) Jak je patné z úvodu, jsem zapomnětlivá
2.) Tudíž na vše zapomínám
3.) A k tomu jsem ještě líná
4.) Což je katastrofální
5.) Baví mě psát
6.) Ale nedělám to, i když mám čas
7.) Mám ráda historii
8.) I když je to neobvyklé a já se většinou takové snažím nebýt
9.) Moje oblíbená his. postava je Karel IV., Jiří z Poděbrad, Thomas Alva Edison
10.) NEmám ráda eposy, ať už jsou O Gilgaměšovi či o komkoli jiném
11.) Nevím, co bych vám víc řekla (velmi typické)

A teď Tamařiny otázky:

1.) Jaký máš pocit z této nominace?No, abych pravdu řekla, prvně se mi do toho nechtěla a nebyla jsem zrovna nadšená.
2.) Jak by ses chtěla živit?Nejlépe prací. Asi bych nechtěla žít jen z podpory na pracáku.
3.) Chtěla bys žít raději sama, s přítelem, nebo manželem? Proč? V dospělosti určitě s manželem, zatím mi stačí rodiče. No a proč ne přítel a žádné manželství? Jsem jako i Tamara křesťanka.
4.) Jaké jídlo, které máš nejmíň ráda?Takže, to co bych fakt nikdy nepozřela jsou vnitřnosti, kopr, skopové...je to dlouhý seznam, ale vyzdvyhla bych vnitřnosti. A z toho co jsem jedla a nechutná mi asi brambory ze školních kuchyň.
5.) Jaký je tvůj největší trapas?Hmmm, jsem divná, ale nemám žádný největší trapas.
6.) Kdyby tě někdo zavraždil chtěla bys být pomstěna? No možná v první chvíli a taky asi podle toho, jak bych byla zavražděna, kdyby to byla vyloženě nehoda nebo moje vlastní chyba, tak to určitě ne. Ale brutální bolestivá nemilosrdná krvavá vražda se přeci jen špatně odpouští.
7.) Jak bys chtěla aby tě ostatní vnímali?Asi takovou jáká jsem, což je někdy i pro mě docela těžké rozpoznat.
8.) Jak bys chtěla aby tě ostatní vnímali?Tolik, kolik by bylo k mání. Víc bych nemohla.
9.) Proč bloguješ? V toto chvíli proto, že mě má kamarádka nominovala, jinak na jiným blogu proto, že mě baví to téma které řešíme(je to společný blog). Může být sama sebou.
10.) Líbí se ti můj blog? Jasně že jo. Některé články jsou pravda slabší, ale jiné zase ne.
11.) Jaký je tvůj nejmíň oblíbený den v týdnu a proč? Zatím moc nemůžu soudit, protože o prázdninách mi to bylo jedno a normálních dnů bylo moc málo. Minulej školní rok jsem nesnášela čtvrtek kvůli němčině a dalším "žůžo" předmětům, ale letos? Zatím netuším. Jinak tam všeobecně pondělí a čtvrtek a úterý, prostě jsou mi nesympatický.

No a teď je čas na mé vlastní otázečky, ach jo, to je přesně to, co mi nejde.

1.) Máš oblíbenou věc?A když tak jakou?
2.) Kolik dní v týdnu by podle tebe mělo být volných?
3.) Jak moc si myslíš, že jsi hezká?
4.) Myslíš si, že jsi někoho inspirovala či stále inspiruješ?
5.) Jaké je tvoje oblíbené ovoce, pokud ho vůbec jíš?
6.) Máš dojem že jsi něčeho v životě dokázala, můžeš to trošku rozvít.
7.) RAdši mluvíš nebo píšeš? (Mluvený nebo psaný projev.)
8.) Světlo nebo tma, proč?
9.) Jsi sebejistá, věříš si? V čem.
10.) Myslím, že bys dokázala zabít, proč a proč ne?
11.) Co bys udělala s dýní, kdybys ji měla sama upotřebit?

Takže jo, zbývá už jen někoho nominovat, jenže je tu problém a to ten, že nemám koho. Takže se jde hledat někakej blog. Bude to vyloženě náhodná volba.
Čili budu nomivat:
 

Milujeme Londýn

2. července 2014 v 16:04 | Sarah Hillary
Hi, my name is Sarah Hillary and I'm a detektiv from Scottandyard.
Ano ano. Ale jsem to stale ja, vase stara dobra Scharlott Waren, je s jinym jmenem a povolanim, pardon ze nepisu hackya carky, ale pisu z mobilu a je nuda psat je. No nic, zpet k tematu rpste miluju Londynnnnnnn.

Telephone

1. března 2014 v 16:14 |  Móda a tak podobně
Sluníčko krásně svítí a já si řekla, že zanechám Stefy a Willa osamotě a napíšu něco jiného, jako např. tento článek. Možná si myslíte, že bude o nějakém telefonátu či co, jak by se dalo usuzovat dle nadpisu. Není tomu tak. Telephone se tento článek jmenuje z důvodu trochu onačejšího. Budu totiž psát o telefoních budkách. Ano, říkáte si co je na nich tak bezva, že o nich hodlám psát, ale podle toho jakou budku máte na mysli. My u nás máme takový ty divný plastový kukaně s telefonem a tím to hasne. Já mám však v úmyslu vám ukázat telefoní budky z té lepší a hezčí stránky, protože ne všude vypadají jako u nás... Už asi víte kam směřuju, zvláště když vydíte ten obrázek pod tím, že? Prostě jsem, se zamilovala. Není to tak že bych se zamilovala do někoho živýho a psala o budkách kvůli tomu, že jsem na něho omylem v jedné narazila, ale já se zamilovala do nich. Ano člete dobře...do telefoních budek...
Ne však ledajakých, ale do těch krásných červených s nápisem telephone. Už máte jasno? Já vám tedy tu vaši teorii potvrdím. Jsou to anglické budky, jaké najdete všude po Londýně, jak kolem nich jezdí double deckery a chodí angličané. Přesně ty budky myslím. Asi je každý znáte, a i kdyby ne tak je co nevidět poznáte. Rozhodla jsem se totiž, si udělat plátěnnou tašku, právě s touto budkou.
 


Vánoční nákupy

12. listopadu 2013 v 21:09 |  Móda a tak podobně
Tak jsem tu zase, sama jsem se překvapila.
Je sice trochu brzo, ale myslím že každý už by měl pomalu vymýšlet, co mu chybí a přát si to na Vánoce, ale taky by už každý měl přemýšlšt i o tom, co chybí nebo potřebují jeho příbuzní a kamarádi a pomalu to začínat shánět. Lepší dřív než potom na poslední chvíli ráno 24.12. rychle běžet do nejbližší samoobsluhy a prostě koupit pár bonbónů. No a proto jsem se rozhodla napsat článek o tom, jak šli Stefy s Willem nakupovat.
Možná bych ale nejdřív měli říct jak to s nima bylo, když začala škola. Takže...

Začala škola a stím i opakovací písemky, tisíce stránek co je potřeba se naučit během dvou dnů. To bohužel zavinilo, že se Stefy s Willem neviděla celé září. V té době si ale psali maily a tak, takže na sebe nezapomněli, ale i tak celý měsíc! Ani nevíte, jak se těšili na jeden výkend v říjnu, kdy se měli sejít poprvé od prázdnin. Jenže jak už to tak bývá, když se někdo na něco tak moc těší, zkazí se to a dopadne to hrozně(vlastní zkušenost). No a tak se prostě stalo, že Stefy byla nemocná. Will za se tedy rozhodl, že ji pojede navštívit. To by mohlo vypadat docela suprově, ale... To ale tu prostě musí být. Stefaininy rodiče ho neznali a tak ho ke Stefy pustili jen na pět minut a potom ho zase rychle vyprovodili se slovy: "Je nám líto, ale Stefy musí odpočívat." Will bych naštvanej, ale pak se uklidnil a řekl si, že za to nemůžou. Neznali ho a byla vlastně docela opodstatněná reakce. Potom se semtam jěště někdy viděli, ale nic moc. Vždy to bylo takové nahonem, buď jeden znich měl psát něco velmi důležitého ve škole, nebo měl Will vyzvednout Lucy z baletu nebo z výtvarky, nebo jeli s rodinou nakupovat, nebo ke Stefy přijeli nějací ti příbuzní, nebo já už nevím co. No prostě žádná slast. Už dlouho chtěli najít alespoň jeden den, kdy ani jeden z nich nebude nic mít. Všední dny nepřicházeli v úvahu. Lucy každý den totiž něco měla. No a výkendy, Will na každý výkend musel jet na nějakej ten orientační běh nebo co. Ne že by chtěl tak moc, ale byl vydírán svým otcem(na jeho straně byl on a Lucy, ale co je to proti celému oddílu a rodičům?), takže musel.
Pomalu se začali blížit Vánoce, a tak Stefy napadlo, že by mohli někdy jít společně na nákupy. Jenže kdy? Ani jeden dodnes neví, jak se to mohlo stát, ale našli společný volný výkend a rodiče obou potrvrdili, že mohou. Snažili se netěšit, aby se to vydařilo, ale i když se jim to nepovedlo, vyšlo to a oni mohli 15.11. vyrazit na nákupy. Vybrali si obchodní centra kam chtějí jít a sestavili harmonogram.
Ten vypadal asi nějak takto:
-10:30-sraz na hlavasu, před KFC
-Vaňkovka
-12:30-oběd ve Vaňkovce
-13:...odjezd do Olympie
-16:30-cesta do IKEY
-18:00-setkání s rodiči
-večeře v IKEY
-19:30-loučení a odjezd s taškami plnými k prasknutíSmějící se...Je na prachy

No a teď k tomu co nakoupili, budou tu hlavně fotky a tak..

Tohle je tedy střih trička, jaké koupili Lucy, vzor je od tím
Tak a tady máme první věc, co koupili, krásné tričenko pro Lucy...nebojte se, nebylo tak nechutný jako tohle, bohužel je tohle triko je střih, a ne to triko samotný, jaksi se mi prostě nepodařilo ho vyfotit, ale abyste měli představu, tak podtím najdete, látku, ze které je ušitý, pak si můžete dát jedno a druhé dohromady a máte ono triko. :) Ano, je tam taky obrázek, to jsem zapomněla zmínit. Jo a to triko nemá knoflíčky jo, ale bylo hold nejlepší co jsem na internetu našla.

Takže popojdeme k dalšímu, tohle byl jeden dárek pro Lucy a co dál jí koupili?

Ano vidíte dobře je to barbí s kloubíkama a trochu slabší ken, ale jinak, půvabný páreček(tohle je samozřejmě fotka, až když si s nimi malá Lucy hrála).


No dále jí ještě koupily:
Ano správně, plyšový medvídek.Ale jak už tak bývá, nekoupili jen jednoho, no což, měli zrovna slevy. :)A do třetice všeho dobréhoSami si vyberte, který se vám líbí nejvíc.

Dále už konečně měli oba pro Lucy dosti nakoupeno a mohli jít zhánět něco pro maminky=květinářství bylo jejich prvním cílem, poto mzavítali do takovejch těch obchodů vodících po levanduli, ani nevím co za typ obchodu to vlastně je no a nakoupili zhruba toto:

Ano krásná levandule, Stephainina matka je totiž milovnice levandule a plně se stím názorem shoduje s Willovou, takže dárky budou dosti podobné v tématu.No ano krásný hrníček pro Willovu maminku. No nekupte ho pouhopouhých 500kč. Ale vždyť on na ně přímo z regálu křičel:"Kupte mě, haló tady jsem, budete rádi že mě máte, jsem prostě úžasný"

A teď zase krásné ubrousky ani už pro čí mámu to vůbec bylo.A máme tu hodiny, jako dělané do bytu StefanyNo a budíček je pro druhou maminku.

To ještě zdaleka nekončí, ale jen malou poznámku pro tatínky je nic nenapadalo a proto to nechali být a raději se šli najíst a potom jeli do Ikey. Tatínky prostě vyřeší jejich mámy...

Dál už prostě budou jen fotky, nebude jich ale moc a bez psaný, přeji hezkou podívanou a užijte si vánoční nápupy nejmíň tak dobře jako Will a Stephany. :D

No peníze který za to všechno dali vám radši říkat nebudu, bylo jich totiž fakt hodně neumím si ani představit kolik. :P

Cesta domů

10. listopadu 2013 v 15:56 |  prázdninové setkání
No prvně bych se asi měla omluvit, že jsem tak dlouho nic nenapsala, je to tím, že mě to začíná tak trochu nudit, proto je tohle poslední článek o té dovolené a tak, ty další mě už snad budou bavit, už mám dokonce vymyšlený další...Smějící se
No ale k věci...
Dny ubíhaly rychle jako voda a čas opravení a vrácení auta se pomalu, ale jistě blížil a s ním i odjezd domů. Will si to začal uvědomat a došlo mu, že tím se krátí i čas strávený se Stefanií a že se s ní bude muset za den dva rozloučit. Byl z toho sklíčený, už asi dva dny se jí chtěl zeptat na adresu, ale nikdy k tomu nesebral odvahu, tak jako i k něčemu jinému. Nikdy k tomu nebyla ta správná atmosféra a když už se jí chtěl zeptat, kde bydlí nebo jaký je její mail nebo jestli má facebook, nějak se to přestalo hoditk rozhovoru.
Se Stefy byla legrace, byla sice trochu nešikovná, ale vždy se tomu smála, kdykoli se jí přihodilo něco hodně hodně trapného, byla vždy první, kdo se začal smát. A o takové okamžiky v jejím životě nebylo nouze. Byla nepředvídatelná a to z ní činilo i s nešikovností roztržitou, ale příjemně. Byla zkrátka první člověk, se kterým si Will si opravdu dobře rozuměl, měl kamarády to jo, ale Stefy byla Stefy.
Paprsky slunce už dlouho prosvítali do stanu, když se Will vzbudil. Dnes si jeho táta Max měl přijet autobusem pro auto, dnes by měli odjíždět. Will se nejprve jen tak rozvaloval, pak mu to došlo a rychle se posadil, až se mu zatmělo před očima. Potom rychle chňapl po kraťasech triku a ručníku a běžel se osprchovat. Po deseti minutách se už vracel a posadil se ke snídani, kterou zhltl v rekordním čase pět minut, potom se rozběhl směrem do města za Stefy. Při běhu přemýšlel, jak jí požádá o mail nebo adresu, nebo něco takového. Bylo to jen něco přes kilometr a proto se ani moc nezadýchal. Měl celkem dobrou kondici a ob den chodil na jaře a v létě běhat.
Když tam doběhl, Stefy právě seděla na balkóně a vyhlížela ho. Její příbuzní nebo kdo bydleli v přízemí a proto pro Willa nebylo těžké za ní nahoru vyskočit(vylézt).

Nezaváděla bych to do detailů, protože by to bylo na dlouho. Ale trochu to dám do osnovi.
No prvně si trochu povídali,
Potom se šli projít,
Po cestě potkali Willovi rodiče,
Šli k moři,
Povídali si,
Šli si něco koupit,
Povídali si,
Šli se projít,
Táta přivezl auto,
Will i se Stefy šli do kempu,
Balí se,
Zase si povídali,
Will se konečně zeptal,
Zjistil že je ze stejného města=uvidení,
Povídali si,
Pak ji šel vyprovodit domů,
Museli se rozloučit,
Chvilka trapného ticha,
Loučení a slzy,
Pááá, Pááá
No a tak končí tento prázdninový románek, po cestě domů, byl Will zabranáý sám do sebe, ale potom co ho Lucy začala škádlit se trochu dal dohromady a začal to být zase on, ale ne takový jaký byl původně, byl takový, jak ho Stefy změnila.

Zvládla příště se těšte na vánoční nákupu, trochu brzo, ale proč ne...

no prostě seznámení

30. září 2013 v 18:59 |  prázdninové setkání
Abych připomenula, co se stalo v předešlém článku, no prostě Will a jeho rodina ztroskotali v Les Cittroneers...

Willův táta večer volat do onoho servisu, kam jim odtáhli auto a co se nedozvěděl, no přece auto budou moci spravit až další týden, no to bude zajímavé. Další kam táta volal, byla jakási služba, na které by mu mohli pomoci, ale oni tam mu nepomohli, hold museli zůstat do dalšího týdne. Luci a Willem jásali a máma šílena a rychle volala do práce, kde jí řekli,aby nepanykařila, že to bude v poho a tak tedy zůstali ve Francii...

Přeskočím to stavění stanu...a přesunu se rovnou k cestě na záchod. Zní to hodně divně ale hraje to zde takovou malilinkatou vtipnou roli (možná rádoby vtipnou). No prostě Luci s mámou prostě jednou přišli ze záchodu a hned začali, no tam to vippadá fakt hrozně hezky, je to hrozně moderní a takový věci. No tak se tam šel podívat Will. (Samozřejmě na pány a ony byli na dámách.) Jakmile otevřel ty dveře, otevřel se mu pohled na železné dveře od sprch, které už na první pohled vypadali, že jakmile se s nimi pohne, začnou vydávat neuvěřitelné a nesnesitelné zvuky, dovnitř se proto radši nedíval. Pak šel dál aby se podíval na záchody, no krása, vypadalol to jak z doby paneláků a komunistů. V duchu si pronesl větu:"Jim se tohle líbí? Asi špatně vidím." Pak se tedy vrátil a zkoumavě se podíval na sestru s matkou, jestli jsou v pořádku. Ony si toho všimli a zeptali se ho co se děje. Tak se vše vysvětlilo, prostě na pány tam zřejmě trochu zapoměli když dělali renovaci sociálek, u dam to totiž fakt bylo hezký...

Další den se šli projít k moři. Luci se hrozně těšila a proto byla jakštakš snesitelná, nemyslela totiž na nic jinýho. Will na chvíli opustil jsou masku nabručenýho drsnýho puberťáka a po mnoha letech si s Luci normálně hrál. a sice by to nikdy nahlas nepřiznal, ale jen tak pro sebe si řekl: Vždyť není zas tak hrozná, je s ní docela i sranda
Házel ji do vody, ona se ho pak na olátku snažila potopit a když se jí to nedařilo začala na něho cákat, on se půotopil a plaval pryč, ale ona na něho skočila a tak plaval s ní na zádech. Potom si i rodiči házeli balónem (ve vodě). když tu do něj někdo vrazil, on se hrozně polekal a hodil sebou do vody. Pak se vynořil a s ním i ten, kdo něj vrazil. Byla to dívka tak v jeho věku s celkem dlouhými tmavě hnědými vlasy, nebo te´d když byly mokré se to tak jevilo. Měla velké zelené oči a hned se mu začala omlouvat: "Sorry,Ohhh, pardon já nechtěla a vy mi vlastně nerozumíte, ehm...désolé.." Teprve po třech vteřinách si uvědomil, že mluvila česky, podivil se a zkusil taky česky: "V pohodě nic se nestalo..." Pak se na ni podíval. v jejích očích byl vidět údiv asi netušila že kluk do kterého omylem vrazí ve vodě bude čech jako ona.
"Vy, ty jseš taky z Český republiky?"
"Jo jsem a čau.."
"Jak vidím jseš tady s rodinou, to se máš já jsem tady u známích mého táty, takže tu vlastně nikoho nemám..."
"Hmmm...nechceš jít třeba...ven z vody...jako na pláž, můžem si popovídat..." Byl z toho hrozně vyvedený z míry, fakt nečekal že se seznámí s takovou hezkou dívkou v jižní Francii a ještě ke všemu s češkou. Mlel naprostý nesmysli, až se musela ta dívka smát.
Šli si tedy lehnout na deku a začali si povídat. Will zjistil, že se jmenuje Stephany(ano ta stejná Stephany o jaké jsem psala první pořádný článek). Nikdy se neviděli, takže jejich rozhovor byl takový spíš poznívací, každý si toho druhého prohlížel a necítil se zrovna nejlíp, ale tak asi probíhá každé první setkání.

No a už je máme spolu, to byla ale dlouhá cesta. Každý musel urazit 1500km aby se sešli tady, je to fakt divný, "ale svět je malý a o náhody tu není nouze" že?
Chci jen ještě poznamenat, že se pak scházeli každý den a po jednom dni si už dobře rozumněli. Akorát Luci Willa trochu hodně štvala. Pořád na to narážela, nechápala prostě, že jsou jen kamarádi.

DAlší vývoj jejich vztahu a to, jestli se Will vůbec dostane domů v dalším článku, snad brzo, chci ho napsat nejdíl za dva týdny(věřím siii...).Rozpačitý

Uprostřed divočiny

12. září 2013 v 17:40 |  prázdninové setkání
Pro upřesnění, teď budu psát o tom druhém z našich hrdinů, myslím že o Williamovi? no raději se podívám...minutku vydržte...
Ano je to tak...je to William.

A teď k věci:
Začali letní prázdniny, a rodina McAlistonů si jako každá jiná vyjela na dovolenou k moři. Jenže oni nejeli do Itálie, Chorvatska nebo Egypta, oni si udělali dvoutýdení výlet skrze Francii. Vyhlíželo to krásně- v každém městě kadedrála Notre Dam, Paříž, Chattenoeu de Pub, a pak moře a St. Tropez...Sluníčko, na nebi ani mráček...
Jenže ono to tak krásné rozhodně nebylo. První den to vypadalo, že snad začne sněžit a ty další dny pršelo a pršelo.
Will byl strašně naštvanej, celej rok se na to těšil a hlavně do Paříže, uměl celkem dobře francouzky a tak doufal, že se tam samozřejmně v rámci učení, seznámí s nějakým rodilým mluvčím a umíte si jistě představit, koho tím myslel, že? No přece nějakou hezkou mladou francouzku.
Willa to fakt hrozně štvalo, ale nemohl s tím nic udělat. Počasí však vyslyšelojeho přání a po pěti dnech začalo být konečně hezky. Možná to ale bylo tím, že už byli docela blízko moře. On ale dost drasticky propásl svůj sen v Paříži, musel vystát hodinovou frontu do Louvru na nějakou Monu Lisu nebo co a pak další na Eifelovku, a to jen pro to, aby vyšel 1000 schodů a pak po pěti minutách dívání se na Paříž zezhora zase snezl dolů.
A teď trčeli v Avignonu a poslouchali anglický audioguaid, který jim povídal o avignonským mostě. Asi nějak takhle to tam vypadalo, udělejte si představu...
Will byl znechucen, tak moc se těšil a ono to dopadlo tak ... No prostě hrozně, navíc táta byl v jednom kuse protivněj a furt se s rodičema hádal. Rozhodně to nebyla ta idilická dovolená, kterou si vysnil.
Teď bych přeskočila ty nudné věci ohledně ochutnávání vína v Chateauef du pape a nudnou cestu autem a přesunula se o den dál (vážně nevím kolik dnů to bylo).
O den dva později:
Cesta do St.Tropez nebyla pohodlná sedět v autě s malou řvoucí sestrou (tu jsem zapomněla zmínit, ale není jinak důležitá, nebo možná později) a ledničkou úžasné. Lednička vrčí, takže neslyšíte vlastního slova (přeháním) a sestra do vás neustále šťouchá, že má málo místa a když jí vysvětlujete že se nemůžete posunout kvůli ledničce, začně vyvádět a "žalovat tatínkovi"... No dlouhý přejezdy prostě Will z duše nenáviděl a nějaký takový právě absolvovává. Naštěstí ale má vidinu hezké plážičky a nádherného moře.
Osud si však pro něj a jeho rodinku připravil něco mohem lepšího. Chcete vědět co? Já doufám že jo a kdyby ne stejně to napíšu. Hold máte smůlu.
"Mamiiii, co to tak divně hrčí?" Ozvalo se z ničeho nic z pravého sedadla. Will si povzdechl, nebyl to nikdo jiný jež jeho málá sestra Lucy.
"Netuším drahoušku, slyšíš něco Maxi...nebo ty Wille?"
"Logicky že ne." Odpověděl Will nabručeně, co by tady asi tak mělo hrčet kromě ledničky ne?
"No já bych si tím nebyl tak jistý už delší dobu to poslouchám, a přemýšlím co by to mohlo být. Will se víc zaposlouchal a vážně něco uslyšel jakési dření nebo co.
Zastavili tedy a dívali se co to je. Bylo to levé zadní kolo. něco v něm hrčelo a dřelo.
"Myslým rodinko že jedem do servisu. Je mi líto." Uzavřel to Max a jelo se... Jenže aby toho nebylo málo, ten servis, který našla Maxova navigace, tam zjevně nebyl nebo jak by řekli oni: Garáž tam prostě nebyla.
Naštěstí byl však blízko camp- Les Citroniers a tak do něj zajeli, abyste si to dokázali představit, tak vám ten camp podrobně popíšu, bude totiž důležitým stanoviskem. No prostě byl velký jako trochu větší zahrada, uprostřed níž je vysoký živý plot, který odděloval uličku. Dále na každé straně té "uličky" stáli takový ty obytný domy a u nich na lehátku seděli jeen důchodec vedle drůhého a vysela tam něco jako vlajka a na ní stálo 100 let. Z čehož vyplívá, že už tam ten "camp" stojí 100let. No prostě si někdo řekl že si na zahradě udělá camp a vydělá si tak, proč ne že?
No a právě do takovédleho campu přijela rodinka McAlistonů. Určitě si dovedete představit Willovu reakci na to, představoval si krásný camp, moře 100 metrů a nádhernou pláž v St. Tropez, a místo toho teď trčí v Le lavandou v naprosto nemožným campu, a možná to není ani u moře...hrůza největší.
Táta se právě domlouvat na něčem s nějakým chlápkem a pak je nějak narychlo opustil a odjel asi do servisu a je tam nechal, ani ubytování neměli. Něměli prostě nic.
Asi za hodinu a půl konečně táta přijel s oznámením, které všem vyrazilo dech. Auto budou odtahovat do 30km vzdáleného servisu, protože v tom zdějším by auto bylo opravené až další týden, kdy už měli být Willovi a Luciini rodiče v práci.
Tak si tedy pro auto přijeli a před jejich očima ho odvezli do neznáma.
A tak zůstali 1500 km od domova v jižní Francii, naštěstí jenom kilometr od moře bez auta. Will měl snad poprvé v životě s Lucy stejný názor na situaci a to: "SUPER? MOŽNÁ SI PRODLOUŽÍME DOVOLENOU, HUSTÝ, JUPÍÍÍÍ."

Pokračování se dozvíte v dalším článku, protože tenhle už je dosti obsáhlej a nudnej...
Jo a jen pro představu, mě samotné se vpodstatě stalo totéž až na tu otravnou sestru a ten sen o Paříži. Píšu to už od srpna, ten začátek jsem dokonce psala přímo v Le lavandou a s tím campem je to fakt pravda...Nedělám si srandu.


Sledkování

2. července 2013 v 8:58 |  Stephany
Stephany je sedmnáct let a právě dneska se rozhodla, že bude někoho sledovat. ale koho a proč ji to právě teď napadlo? Hmm...kdo ví. Rozhodně se o tom nesmí dozvědět její matka, ale zároveň jí bylo divný neinformovat jí o tom, co kdyby se ztratila ani by nevěděli, kam se poděla. Napsala proto vzkaz, ve kterém stálo:
Odjela jsem autobusem, pokud se nevrátím do pěti hodin, buď jsem se ztratila nebo... no prostě mě hledejte.
Vaše Stephany
Pak prostě vzala svou tašku a vypravila se ven. Nebylo hezky, mrholilo a šedavý nádech dne dodával ulici pošmourný a depresivní zjev. Nastoupila do autobusu a hledala svou první obět. Nikdo se jí ale nezamlouval, vybrala si proto toho, kdo vystoupil na další zastávce. Nebyla to ale povedená akce, sledovaný totiž hned zašel do domu, musela si teda vybrat někoho jiného.
Na protější straně ulice šel nějakej chlápek v modré kšiltovce a s červeným baťohem, na první pohled sympaťák. Vydala se tedy za ním.
Sešla za ním po schodech do odlehlé uličky. Schovala se za keř a opatrně se dívala, jestli už zašel za roh, pak rychle vykročila. Šla za ní dlouho, až k tramvajové zastávce, tam spolu s ním čekala na nějakou tu šalinku. Ta přijela do pěti minut a ona do ní hrdě nastoupila. Seděla tam tak a dívala se na svůj oběkt č.2 a snažila se vzbudit dojem, že někam strašně spěchá. Jemně poklepávala nohou, pořád se dívala na hodinky a tvářila se u toho, jako by byla nějakej starej šerednej chlapík, který má přijít pozdě na svou vlastní svatbu. Pomalu ale jistě ji to přestávalo bavit a on pořád nechtěl vystoupit, Stefy to vzdala a naštvaně sestoupala po schůdkách a opustila tu tramvaj.
Dál to nebylo nic moc, zase si někoho našla , ale ten asi po padesáti metrech vstoupil do nějaké firmy=>další neúspěch.
Nechtěla se však vzdát...ze dveří asi kláštěra vyšel nějakej chlapík a Stefy využila příležitosti a vydala se ihned za ním. Šli takovou divnou uličkou až k řece. Začala se bát, ale stejně šla opatrně za ním, pokudmožno tak, aby ji neviděl.
Řeku nechali za sebou a šli zpátky do civilizace, tam zabočili za roh a ejhle... "kde je ten zatracenej vařbuchta?"
...Nebyl tam prostě se někam vypařil. Jako by nestačilo, že se ztratila, ještě se jí ztratí ten, koho sleduje...
Byl to taklovej impuls pro to, že se už vrátí zpátky domů. Ale čím a jak? Vydala se tedy nějakým směrem až narazila na koleje a tak tak že doběhla šalinku.
Jela teda, jí neznámé zastávky se jí míhaly před očima, až přišla jedna, kterou znala. Rychle tedy vylezla a co nevydí, autobus, který ji doveze domů...
Stefy se k němu rozběhla, ale nevšimla si bláta, které jí bylo v cestě a uklouzla na něm, rychle se však zvedla a celá zablácená a rozlámaná doběhla k autobusu a nastoupila do jediných otevřených dveří...počkal na ni...
Za deset minut už stála před zrcadlem u sebe v pokoji a dívala se, kolik modřin si udělala..."jenom tři, to je výkon"...
...Přirozená nešikovnost se nezapře...:-p (-:

Uvítací žblebty

25. června 2013 v 16:29
Ahoj, jsem že by nikdoo...
je to můj první blog a já se v tom moc nevyznám, je to na mě moc složitý, ale třeba to nějak zvládnu.
Rozhodně sem nebudu psát nějaký šílenosti, jako třeba kniha, jak by se mohlo zdát Líbající z profilu. Budu sem psát prostě jen tak na procvičení hlavy nějaký drama příběhy nějakých postav, o tom jak si žijou...
nejspíš to bude Stephany a WilliamRozpačitý krásný mladý páreček, copak jim to asi vymyslím za osud? No pěkný nebude.

No, pěkně vás tu vítám, desing asi není nic moc, ale já nevím jak to spravit, takže soráč, budete to muset vydržet. Hlavně k vůli tomu neodcházejte.

myslím, že mě napadl první příběh, takže konec uvítání, je mi líto, zase příště.

Kam dál